reklama

BLOG Olgy Porrini: Jak zvládnout trému

Srdce vám buší, ruce se třesou a o staženém hrdle ani nemluvím. A to jste právě měli řečnit. Nebo psát písemku z angličtiny. No jistě, známe to všichni. Někdo víc, někdo míň. Navštívila nás tréma.

Ilustrační foto
Ilustrační foto | Foto: Shutterstock

Jsem trémista. Jakmile se jedná o akci, na které mi záleží, rozbuší se mi srdce jako o závod. Buch, buch, slyším ho, div že mi nevypadne ven z těla. Jenže! Okolí neslyší nic, navenek se usmívám a působím docela klidně, a tak mi nikdo nevěří, že nějakou trémou vůbec trpím. Zdánlivě klidná, ale uvnitř se celá třesu. Ano, to je to správné slovo, protože samotný výraz pochází z latinského tremere, což znamená třást se. Jen tak na okraj, italsky třást se řekneme tremare, to si člověk hned potvrdí, z jakého jazyka italština vznikla, tedy kdo byla její matka. 

Ale vraťme se k té trémě. Nepatří sem jen bušení srdce, ale i pocení, třes a dokonce i porucha příjmu potravy. Žaludek se prostě zamkne na klíč a zahájí vzpouru. Nepozřete ani sousto. Až po nadcházejícím pohovoru, veřejném vystoupení nebo jiné události, která má pro vás význam, se žaludek opět odemkne. Je prakticky jedno, jestli hrajete na housle před publikem nebo máte promluvit na veřejné akci. Tréma vás provází všude a je zpravidla na celý život. A víte, co se zjistilo? Že trémou trpí lidé citliví a také úspěšní a talentovaní. Znám člověka, který hodně cestoval a má z cest neuvěřitelné zážitky. Někdy je publikuje. To mu nevadí. Ale když dostal nabídku, aby se zúčastnil setkání, kde by o svých zážitcích vyprávěl, zaskočila ho panika. "Ne, to nezvládnu. Na veřejnosti se potím, zadrhávám, rudnu a koktám. Všechno, co chci sdělit, napíšu na papír. Pěkně o samotě a v soukromí." Já to mám podobně. I když někdy se dokážu překonat. Je to ve chvílích, kdy mi opravdu o něco jde. Jako dítě a mladá dívka jsem se věnovala recitaci. Šlo mi to a hodně soutěží jsem vyhrávala. Tréma před vystoupením byla obrovská. Ale jakmile jsem vstoupila na jeviště a začala, tréma se postupně vytrácela a v závěru byla úplně fuč. Ano, o trémě mluví velmi často i zpěváci a herci. Dokonce je překvapivé, kolik je mezi nimi introvertů a lidí trpících úzkostí a depresí. Prostě ne každý, kdo navenek vypadá jako sebejistý člověk nebo srandista, takový skutečně je. Možná si masku suveréna nasazuje nevědomky, možná vědomě, aby nedal najevo svoji plachost.

Naproti tomu jsou lidé, kteří trémou netrpí nebo jen maloučko. Nemají problém vystoupit před publikem bez přípravy, jsou sebejistí a věří si. Většinou jde o lidi, kteří byli v dětství chváleni, a vytvořilo se jim zdravé sebevědomí. I když na druhou stranu, čeho je moc, toho je příliš. Jednu takovou znám. Snědla Šalomounovu moudrost. Mluví všude a vždy, i když není vyzvána. Musím říct, že jde občas svému okolí na nervy. Stačí, když vypočítává své úspěchy už od mateřské školky. Prostě všeho s mírou platí i tady.

Olga Porrini

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Ale zpátky k trémistovi. Toho si můžete lehce vychovat. Stačí chudáka neustále kritizovat, zesměšňovat a trestat. Třeba špatnou známkou ve škole. Jednu moji známou chtěl tatík přivést k dokonalosti, a tak hned v první třídě trhal její sešity s psaním, dokud nebyla písmenka krásnější než v učebnici. Dodnes (dnes starší paní) píše nádherně jako v té první třídě. Má stále strach, že by jí mohl někdo za její písmo zesměšnit. 

V poslední době se mnoho lidí rozhodlo s trémou bojovat. Vznikají nejrůznější kurzy, na kterých se učí, jak trémě předcházet. Stačí si rozkliknout Google a už na nás vyskočí nejrůznější varianty seminářů, dokonce i online. Dozvíme se nejrůznější návody, jak trémě čelit, jak nad ní zvítězit. No, nevím. Možná se dá trochu ovládat, ale zbavit se jí docela, dle mého názoru, nejde. Důležité je nemít na sebe přemrštěné nároky. Když jsem na jedné recitační soutěži byla třetí, řekla mi máma: "No, to jsi tomu dala" a odešla pryč. I když uplynula spousta času, ta věta ve mně zní dosud. Pokaždé, když mi o něco jde. Jeden psycholog mi vysvětlil, že i výstup na Sněžku je úspěch. Do té doby jsem se domnívala, že pokud nezdolám přinejmenším Pilatus, jsem nula. Tak teď už vím, že tomu tak není. Každý nemusí zvládnout přece všechno. Někdo mrská bez problému matematiku a někdo, i kdyby se rozkrájel, to nezvládne. Zkusme nebýt perfekcionisté. I když s touto vlastností se prý lidé už rodí a rodiče a okolí to dokáže ještě umocnit. 

Pokud rádi hrajete na nějaký hudební nástroj, třeba na klavír, a veřejné vystoupení vás irituje, hrajte jen pro sebe. Pro radost. I to je přece výhra. Ne každý umí sáhnout na ty správné klávesy a vyloudit z nich krásnou melodii. A bez trémy. Diváky nepotřebuji. Mohu se radovat sám nebo sama. 

A tak na závěr přece jen tři rady. První je sebedůvěra. Ujistěte se uvnitř, že kvůli nepovedenému proslovu se svět nezboří, a když nejde o život… Druhým nástrojem jsou nejrůznější dechová cvičení. Hluboký nádech a výdech přispěje k celkovému zklidnění mysli. A za třetí je to připravenost. Pokud se dobře připravíme, nemůžeme mít přece tzv. "okno", ne? Jak totiž hlásá známé přísloví, štěstí přeje především připraveným.

Tak hezký den. A co vy na to?

Nekonečná řada českých umělců. Dostavba katedrály sv. Víta trvala dlouhá staletí | Video: TV Architect

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama