reklama
 

BLOG Olgy Porrini: Jak se žilo dříve a jak žijeme dnes?

V dobách dávných i docela nedávných se žilo jinak, než žijeme dnes. No, to samozřejmě není žádná moudrost, jen úvod k tomuto zamyšlení. Úplně jinak se žilo ve městě, jinak se žilo na venkově. Dneska už tato hranice neexistuje. Také záleželo na tom, do jaké rodiny se kdo narodil. Jistě, dnes to hraje také určitou roli, ale již ne tak významnou.

Foto: Thinkstock
Olga Porrini

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Když mi babička nebo máma vyprávěly, jak to bylo kdysi, obracela jsem oči v sloup. Hrůza. A nyní jsem už sama ve věku, kdy vyprávím já, jak to bylo dřív. Asi i má vnoučata obracejí oči v sloup. Ale co naplat, svět se mění, ale vzpomínky zůstávají. Stejné nejsou. To jenom téma se drží.

Tak třeba takové Vánoce. Jaké byly? No, samozřejmě, že krásné! I když smrček byl opravdové koště a máma do něj roubovala další větvičky, aby nepůsobil tak "chudě" (jak říkala ona). No, nechci vzpomínat na dárky, když jsem byla malá. To už jsem dávno zapomněla. Asi pro mě nehrály tak velikou roli, jakou hrají dnes. I když fotografie z té doby mi to rády připomenou. Fotky jsou šedočerné, opravdu by profesionální fotograf zaplakal, ale pro mne a pro mé bližní jsou to nejcennější fotky k oživení vzpomínek. A tak jedny Vánoce bylo pod stromečkem divadlo s Kašpárkem a Kalupinkou, další rok zase pokojíčky pro panenky. A pak "chodička". To byla panenka, která sice nechodila sama, ale s mojí pomocí ano. Dala jsem jí jméno Štěpánka. Ale takovéto dárky a vzpomínky má asi každý z mojí generace.

Já si ale nedávno při povlékání ložního prádla vzpomněla na dárky, které jsem dostávala asi tak od svých osmnácti let. Zhruba. A to byla výbava, moji milí. Damaškové povlečení! Šestkrát! A vidíte, mám ho dodneška a drží pořád jako nové. Nezničitelné. Proto je mi ho líto vyhodit. Obchod nabízí nepřeberné množství povlečení krásných vzorů i tkanin. A jako na potvoru to moje bílé s lesklým vzorem (šest polštářů, šest peřin, šest prostěradel) je stále jako nové. Dále jsem dostávala hrnce (ty už jsou v popelnici) na vaření, utěrky (ty už také nemám), porcelánový servis (ten mám) apod.

Určitě jsem nebyla sama. Tenkrát jsme tyto dárky dostávaly skoro všechny. Tedy skoro všechna děvčata (nebojte, chlapci ne). No, a vidíte. Jsme u toho. Tak to bylo dřív. Pochybuji, že ještě dnes někdo takové dárky dostává. Jednak "svatba" je už za zenitem a není tolik aktuální a toužebně očekávaná jako dříve. A jednak ne každá dívka se připravuje na to být hospodyňkou a zboží je tolik a za pár kaček, že už to dávno ztratilo svůj význam.

A jsme opět u "konzumu". Koupím, vyperu, roztrhám, vyhodím, koupím nové. Ano, dnešní zboží je vyráběno proto, aby bylo co nejdříve spotřebováno a vyhozeno. Obchody jsou plné krásných věcí a člověk neodolá to nekoupit. Já nevím. Když jsem povlékala to staré bílé povlečení, tak jsem si vzpomněla na mé blízké, kteří už tu nejsou, ale kupovali mi tuto výbavu (tak se tomu tenkrát říkalo) s láskou… I když jsem tenkrát, poté co jsem dárky tohoto typu objevila pod stromečkem, protáhla obličej. Ale dnes, po letech, kdykoli ty věci vezmu znovu do ruky, tak mě ta láska zahřeje. Ale třeba se mýlím a dnešní doba to vnímá jinak. Sice nevím jak, ale to je jedno. Mně se jenom nelíbí, že chybí ta kontinuita, to, že jsem dostala něco od mojí babičky (a nemusí to být jen prostěradlo, může to být třeba prstýnek!) a já to opatruji jako oko v hlavě. A zároveň s tou věcí opatruji i své vzpomínky. Něco nesmrtelného. A dokáže mne rozesmutnit, když někdo (v tomto případě můj žáček záškoláček) si přeje k Vánocům peníze. Místo nějakých blbostí, jak mi důvěrně sdělil. Já vím, koupí si, co chce. Ale jestlipak si po letech vzpomene, kdo mu na to ty peníze dal? Asi to není důležité. Jen se mě občas zmocní nostalgie po tom, co bylo a co už není. Ani nikdy nebude. Čas nezastavíš. To nejde.

A taky vůbec nechci poučovat, že to bylo dříve lepší. Nebylo. Jen mne občas napadne, že ty hodnoty se změnily. Vše se spotřebuje příliš rychle, nic není trvalé. Nic není navždy. A to nemyslím jen to povlečení. Myslím tím i vztahy mezi rodiči, dětmi a vůbec mezi lidmi. Tak se mějte rádi, vždyť ne nadarmo se říká, že láska hory přenáší.

A jak to vidíte vy?

Pomsta odhozené manželky. Dianne se po rozvodu kvůli mladší milence náramně baví | Video: Instagram/Dianne Laurance
reklama
reklama
reklama