reklama

BLOG Olgy Porrini: Jak poznat sobce aneb o lásce sobecké

Jsou mezi námi lidé, kteří myslí v první řadě jen na sebe. Říká se jim sobci. Soužití s nimi je nesmírně náročné, neboť sobec nikdy nepřizná, že se mýlil a že nemá pravdu. Je zahleděn sám do sebe a kompromisy nedělá.

Foto: iStock
Olga Porrini

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Když si vzpomenu na své dětství a na pohádky, které tenkrát běžely v televizi, vybaví se mi jedna, která se myslím jmenovala Nejhlavnější hodinky na světě. Z ní si vzpomínám na písničku, kterou zpíval jeden ze tří zlých sněhuláků (v pohádce byli tři zlí sněhuláci - sobec, závistivec a lhář). Bohužel si vybavím jen kousíček: …" jsem sobec a vůbec mi to nevadí, jóoo jsme jen zlí sněhuláci, za nic nemůžeme…" Takže tímto úvodem jsem se dostala k sobci neboli také egoistovi. Což by měl být a asi také je člověk, který se zajímá výhradně o sebe samého, o vlastní zájmy a prospěch.

Touto oklikou jsem se dostala až k lásce sobecké. A protože v partnerském vztahu se toto slovo používá víc než často, ráda bych se zamyslela nad tím, co ta láska sobecká vlastně je. Protože ono snažit se tomu druhému neustále vyhovět (hlavně nejít do konfliktu!), také nejde věčně. No, jde. Ale jakýpak ten vztah je? Sobec se totiž nedívá napravo ani nalevo, jde za svým. Zkrátka jak se říká, "jde přes mrtvoly". Většinou nekomunikuje, jen udílí rozkazy typu: "V neděli je v telce důležitý zápas, tak ne abyste mi tady luxovali…" Nebo "v sobotu jedeme do hor". Tečka. Ten zápas bych ještě pochopila, ale že bych v sobotu měla chuť na výšlap s bolavou nohou, to vážně ne. Jenomže sebestředný člověk si většinou vybírá partnery, kteří jsou jeho pravým opakem. Jsou to lidé nekonfliktní a přizpůsobiví. Na to si sobec velmi rychle zvykne a běda vám, když se jednoho dne rozhodnete stávkovat.

Dalším typickým znakem sobeckého člověka je manipulace. Nevím, jak to dělá, ale dokáže neuvěřitelné. A sice to, aby si jeho druhá polovička myslela, co chce on sám (nebo sama). Také není ochoten do vztahu investovat a už vůbec ne hledat společně kompromisy. Vím, o čem mluvím. Moje sestra měla jednoho takového doma. Byl to horor. Když přijeli k nám na návštěvu a ON měl chuť jet domů, sestra nedopila ani kafe, děti běžely do předsíně, aby se rychle obuly a byly připraveny na cestu domů. To, že moje neteř má psychické problémy dodnes, nikdy neřešil. Naopak! Když se jim narodilo druhé dítě, odjel lyžovat. Lyžuje přece rád. O starší dceru se postará babička a žena je stejně s druhým dítětem v porodnici. Patnáct let ta hrůza trvala, než odešel za jinou. Předtím ale stačil sestře vysvětlit, že je to všechno její vina a děti jsou stejně k ničemu. Od rozvodu ji ani děti neviděl. Nemá čas. Popravdě, já jsem ráda, že už ho nevídám. Kvůli sestře. A také kvůli sobě. Vůbec mi nechybí to jeho věčné poučování a kárání. Nikdy mu nebyl nikdo dost dobrý. No prostě PAN DOKONALÝ.

Trochu sobeckosti ale neuškodí. Naopak! Pokud mám koníčka, který mě naplňuje a mému partnerovi nic neříká, je dobré a vztahu prospívající si své prosadit. Prostě ve středu mám balet. Nebo vaření. Tak prosím udělej večeři. Nikomu tím neuškodím, sobě udělám radost a nakonec to i partner ocení. Buď má "konečně" volný večer nebo bude mít čas na svého koníčka.

Znám ale i jinou lásku sobeckou. To je přehnaná mateřská láska. Matka se nechce svého potomka vzdát, i když dospěje a nedej bože chce žít vlastní život. Většinou se o sobecké lásce v tomto případě ani nemluví. Jde spíš o závislost nebo nezdravou fixaci na dítě. Že by měl můj Venoušek nebo Márinka odejít za někým jiným? A mě nechat samotnou? Opuštěnou? Když jsem jim obětovala vše? Dost! Dítě přece není věc nebo domácí mazlíček. Je to lidská bytost. A jak správně říká česká spisovatelka Marie Kyzlinková: "Rodiče by neměli nikdy zapomínat, že nevychovávají své dítě pro sebe, ale pro život." Takže jednoznačně ANO, milovat, ale nechat žít, nechat jít… Prostě vše má své hranice, které by rozumný člověk neměl překračovat.

A závěrem? Někdy musíte myslet jen na sebe. To určitě. Ale pokud žijete vedle sobce (viz můj švagr), vezměte rozum do hrsti a nohy na ramena. Chvilku to bude bolet (pokud vás k němu váže hluboký cit), ale pak se vám uleví. Máte přece na víc. A kdoví, jestli už někde za rohem nečeká princ na bílém koni nebo alespoň někdo, komu se můžete se vším svěřit nebo vyplakat na rameni.

A co vy? Umíte být občas sobečtí?

Melanie slaví 50 let. Tady jsou její největší maléry v úřadu první dámy USA | Video: Reuters, Associated Press
reklama
reklama
reklama