reklama

BLOG Olgy Porrini: Jak porazit královnu všeho zlého

Vzpomínáte na film s Angelinou Jolie Zloba: královna všeho zlého? Nebo pohádku o Šípkové Růžence? Tou je vlastně film inspirován. Svět prostě není ideální a všichni lidé v něm nejsou dobráci od kosti jako Růženka. Někteří stojí na opačné straně barikády a patří mezi ně všechny ty zlé královny, macechy apod.

Foto: Shutterstock
Olga Porrini

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Všimli jste si, kolik je v lidech zloby, závisti a zášti? Někdy si čtu komentáře k různým událostem a osobnostem z veřejného života a nestačím žasnout, jaká nenávistná slova padají. O. K., také nesouhlasím s určitými výroky některých lidí (politiků zvlášť), ale to neznamená, že ze mě budou tryskat věty jako… No, radši to nebudu ani vyjmenovávat. Myslím, že se tím člověk jen degraduje do skupiny, do které by patřit vážně nechtěl. 

A tak mě napadá, co motivuje některé osoby k tak urážlivým a hanlivým výrokům? Tak za prvé po přečtení nějakého tvrzení se může dostavit zloba. Jako důsledek nesouhlasu. Na jeho základě jsem tedy naštvaná a mám chuť se k tomu vyjádřit. Jasně, to mohu udělat. Slušně. Ale tím si zřejmě svoji frustraci (a co by to mohlo být jiného) nevyléčím. Pomohou mi jen silná (a často i sprostá) slova, kterými si ulevím. Aspoň takhle si to já vysvětluji, když se s nenávistnými komentáři setkám. Možná se mýlím a je to úplně jinak. 

Někdy je spouštěčem zloby strach. Strach z neznámého. A pak už je jen krůček k nenávisti. A někteří se jí doslova opíjí. Vysílají „blbou náladu“ a nic je nezastaví. A protože nenávist má mnohdy infekční charakter a šíří se mílovými kroky, bojím se jí. Stačí se podívat do historie a zjistíme, kolikrát vyústila ve válečný konflikt. Největším nepřítelem nenávisti je rozum. Jenže když je společnost už jednou nenávistí nakažená, rozum nemá odvahu vytáhnout do boje. Jen se podívejte na naši politickou scénu… No comment. 

Jo, a ještě něco. Občas mám pocit, že někteří lidé jsou od přírody nepřejícní, sobečtí a nelítostní. Zkritizují vaše kila navíc nebo nový účes takovým způsobem, že máte chuť nevylézt z domu. Přece to není jejich věc a já nemám právo se k tomu vyjadřovat. To je ale nezajímá. Možná svou roli tu hraje i závist. Řeknu vám, že jsem moc ráda, že nejsem veřejná nebo jinak známá osoba. Asi bych to neunesla. Číst o sobě věty typu „čí to asi je“ nebo "ta, co vypadá jako…" A víte, že jsou mezi námi i tací, kteří se slovy „dobře jí/mu tak“ nebo „patří jí/mu to“ vám klidně přejí i smrtelnou nemoc. Ale dost! Že se nebojí, že by se jim to mohlo vrátit? Vždyť co do vesmíru vysíláš, to dostaneš zpátky…

Znala jsem jednu, která tak trpěla závistí, že psala anonymní dopisy. Nikdo by to do ní neřekl, byla to taková moc milá paní. Navenek. Než se to provalilo, stačila rozbít několik manželství. Jistě namítnete, že ta manželství nebyla zrovna ukázková. No, nebyla. Ale s tím, že někdo podvádí svého muže nebo ženu, mohu nesouhlasit a mohu to dotyčné nebo dotyčnému říci. Ale posílat anonym? Za tím už musí stát opravdová zášť a nepřejícnost. Dlužno dodat, že zmíněná dáma žije stále sama a možná ty anonymy píše dodnes. Nebo přidává nenávistné komentáře k různým článkům o někom nebo o něčem. Možná to má jako terapii a léčí si tím své mindráky. To asi jo. Ale kdo o to stojí, že? Emoce projevit je určitě správné, avšak ne na úkor jiných. Doporučuji, když na mě „jde zloba“, jít si zaběhat nebo upéct bábovku. Třeba kakaovou. 

Respekt i pro jiný názor, prosím. A tak na závěr. Nenávist, zloba a závist existovaly v lidské společnosti od jejího vzniku. Jen vzpomeňme na výroky typu „kéž by sousedovi chcípla koza“. Jenže dřív o tom nikdo nevěděl. Až dnes, v době internetu, mohou lidé dštít síru, až jeden (třeba já) nevěřícně kroutí hlavou. Zaplať pánbůh, že nejsem třeba herečka a nedej bože ještě k tomu bohatá! To bych si asi početla. A tak spolu s písní Marty Kubišové vysílám do vesmíru modlitbu, aby mír dál zůstával s touto krajinou a zloba, závist, zášť, strach a svár pominuly. Myslíte, že je to marné? Třeba ne. Aspoň já tomu chci věřit.

A co vy?

Měla se odtud řídit válka. Pod slavným hotelem na "Václaváku" byl i tajný špitál | Video: TV Architect

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama