reklama
 

BLOG Olgy Porrini: Deprese si nevybírá aneb znáte někoho, kdo jí trpí?

Po nedělním článku o smutku, konkrétně smutku, který nás přepadá hlavně na podzim, bych navázala na smutek mnohem horší. Tady se nejedná o smutek, ale o poruchu nálady. Nejde totiž o to, že se cítím smutná, ale jde o skutečné psychické onemocnění, které charakterizuje změna nálady, ztráta zájmů a aktivit, snížená výkonnost a energie, uzavírání se před okolím a tak dále, a tak dále…

Foto: Shutterstock.com
Olga Porrini

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Určitě znáte ve svém okolí někoho, kdo depresí trpí (i když se o ní nemluví) nebo ji měl, a zaplaťpánbůh odezněla. Všichni víme, jak tato "věc" vypadá, ale přece jen si vezmu na pomoc Wikipedii: "Deprese je závažná dlouhotrvající porucha psychiky se snížením až vymizením schopnosti prožívat potěšení, pokleslými náladami jedince a patologickým smutkem." No, žádná paráda. Nikdo ji nechce, a přesto tady je. Kde se tedy bere?

Já měla strejdu. Hodný člověk to byl. Ale tak nějak se nehodil do života. Byl jedináček, hýčkaný, bez možnosti vyletět z hnízda. Teta (jeho matka) byla velmi šetrná osoba, takže i dávno po válce vařila kafe z melty a jinak než ve staré zástěře si ji nepamatuji. Strýc (jeho táta) byl mlčenlivý člověk, se kterým si fakt nikdo nepopovídal. Byl sirotek a vychován byl na faře. Toto popisuji proto, abyste si udělali obrázek, kde můj strejda (nebo kdo to vlastně byl, v rodinných vztazích se moc nevyznám) vyrůstal. Léta běžela, strejdovi bylo už čtyřicet tři let a nevěsta nikde. Ve vile, ve které bydleli, bylo úplné ticho. Přesto jsme tam na návštěvu chodili, protože jak říkám, byli to hodní lidé, i když tak nějak… No, prostě jiní.

Nastal čas najít strejdovi nevěstu. To se podařilo, i když mezi námi, stála za starou belu. Ale, jak můžou docela nepraktičtí lidé rozumět lidským povahám? No, nebudu vás napínat. Nevěsta byla rozvedená se dvěma dcerami a nevěrná byla strejdovi už o svatební noci. To pak pokračovalo a následoval rozvod. Pak strejdovi umřel táta, pak i máma. Byla jsem u nich, ještě když byla teta naživu a když mne prosila: "… abychom neopouštěli Jiřího…" /tedy jejího syna/. No, neopustili, ale čas na něj jsme také neměli. Zkrátka, jeho bývalá se vrátila a on se s ní podruhé oženil. Občas ho lidé v noci zahlédli na ulici (žena měla večírek a za něj se prý styděla)… Občas zašel k nám, ale byl skleslý, mlčel, takový apatický… Snažili jsme se to řešit, vyhledal lékaře, ale stejně to nakonec nezvládl a vzal si život. Ošklivě. Jeho žena si oddechla, a protože jí lidé nemohli přijít na jméno, prodala vilu a… Dál už si to dovedete představit. Jestli neumřela, žije spokojeně dodnes.

Mám kamarádku. Strašně veselá a prima holka. A tehdy, okolo padesátky, to potkalo i ji. Vysadila antikoncepci a nebudete věřit, co to s její psychikou udělalo. Z té veselé a prima holky se stala depresivní osoba se sklonem k sebevraždě. Marně jsem ji posílala k psychiatrovi. Nešla. Její stav byl však den ode dne horší, a tak ji nakonec manžel jednu v neděli rovnou odvezl na pohotovost. Uzdravila se. Ano, už je to zase veselá a prima holka!

Ve svém okolí znám takovýchto lidí spoustu. Všichni to tutlají, jako by šlo o nakažlivou nemoc. Ale to fakt nejde. Určitě je lepší začít s tím něco dělat, protože tato nemoc může být i smrtelná. Občas se leknu i obyčejné SMS. Jednou mi totiž přišla od kamaráda z Francie zpráva: Jacqueline už není mezi námi, už je mezi anděly… To se mi vážně stalo. Jeho žena trpěla také depresemi. Dle mého názoru měli dobré manželství (i když to člověk nikdy neví), ale určitě hodného syna a hlavně dvouletou vnučku. Říkám si, co to může být za hrozný stav, když si člověk vezme život a ani ta "malá" to nezastaví.

Proč tady o tom píšu: Protože deprese může potkat každého z nás. A vůbec se za to nemusí stydět. Vždyť v životě jsou někdy tak těžké situace (ztráta nebo nemoc dítěte, smrt rodičů, rozvod…), že to fakt nemusí zvládnout.

Takže, prosím, nepodceňujte tu potvoru a řešte to vždy včas! Život stojí za to, ale to vám nemusím povídat, co?

A co si myslíte vy?

Sexy idoly 90. let. Jak hollywoodští fešáci stárnou do krásy | Video: Aktuálně.cz
reklama
reklama
reklama