BLOG Olgy Porrini: Co je to láska?
Definovat lásku se mi nechce. Mohla bych si definici vypůjčit z Wikipedie nebo naučného slovníku, ale já si myslím, že prostě formulovat, co je láska, nelze. Jde přece o složitou alchymii. Kdybych byla cynik, řekla bych, že se jedná pouze o čistou chemii, která má dokonce svůj vzorec C8H11N. Kdybych byla básníkem, označila bych lásku za „dobrou píseň a píseň složit – těžké je“ (Stěpan Ščipačev). A tak bych mohla pokračovat.
Olga Porrini
Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.
Abych pravdu řekla, o tomto tématu přemýšlím už dlouho. Důvod je prostý. Moje skoro osmiletá vnučka začala sledovat francouzský animovaný seriál WAKFU. Podotýkám, že jde o seriál kreslený. Nemohla dospat do druhého dne, aby mohla vidět další díl. Nešlo mi na rozum, co napínavého a dobrodružného se v tom seriálu děje. Pak se mi svěřila, že se jí líbí hlavní hrdina Pan-pan. Měla z toho chudinka divoké sny! A tak jsem si i já vzpomněla, že po zhlédnutí Černého Tulipána v kině (hlavní roli hrál Alain Delon), jsem neustále přemýšlela, kde dotyčného potkat. Realita i věk šly stranou. Pokud si matně vzpomínám, chodila jsem tenkrát také do první nebo druhé třídy. Až na to, že můj hrdina byl skutečným člověkem a její nakreslenou postavou…
A tak mne napadá, že vlastně tento lidský cit se v člověku probouzí velmi brzy. U dětí je to opravdu krásné. Oči jen září a malí zamilovaní se nádherně se stydí.
Pojďme se však podívat, co s láskou udělají přibývající léta. Jasně, na začátku stojí okouzlení, zamilovanost (tady pozor, jde jen o dočasnou fázi lásky), no známe to všichni. Ale co pak, až to odezní? Odborníci říkají, že po třech letech. Tak, pak se teprve ukáže, jak silný tento citový vztah je. Měl by být založen na vzájemné znalosti a důvěře. Já si myslím, že pokud se mi po někom stýská, pokud mám o něj strach, pokud s ním soucítím, tak pak ho mám rád. I když už se mi pravděpodobně nepodlamují kolena ani netluče srdce jako na poplach.
Mně se líbí láska platonická. A to už od dob s Alainem Delonem. Takhle si klidně můžete milovat i Fanfána Tulipána a nemusíte se bát, že on o vás nemá zájem (nehledě na to, že Gérard Philipe je už dávno mrtvý, ha ha). Prostě si klidně jen sníte, co by bylo kdyby… No, nikomu to neublíží a vám je fajn. No já vím, že v určitém věku se to nehodí…
A proto přejdu k lásce mateřské. To je silný cit. I když prý jsou jedinci, kteří ho postrádají a pravděpodobně jim nechybí. Jde o cit tak silný, že svoji lásku přesunou na druhou osobu. Říká se, že když jednou svoje miminko pochováte, srazí vás láska k tomu maličkému na kolena. Zázrak přírody.
Také zde chci zmínit sebelásku. Já takových lidí moc neznám. Ale jsou. Tito narcisté se soustřeďují zcela na svou osobu. I když, milí přátelé, zase tak špatné to není. Zdravá sebeláska je základ pro to, abychom mohli milovat i druhé.
Pak jsou další druhy lásky. Jedná se například o lásku k vlasti. Ale zase bych dala vykřičník, aby si to někteří nacionalisté špatně nevysvětlovali. Vlastenectví nevylučuje úctu k jiným národům. Dále jsou tu lásky ke zvířatům, předmětům, hodnotám a činnostem, z nichž bych chtěla vyzvednout zejména právě lásku ke zvířatům. Ale jsou i další druhy lásky jako například láska k jídlu (tady pozor na obezitu), k penězům (všechny si je do hrobu stejně nevezmu), k hudbě (to je pro fajnšmekry), ke své práci (bez poznámky) a tak dále a tak dále… Ještě abych nezapomněla. Láska k Bohu. Ale to už je téma úplně jiné a souvisí spíš s vírou než s láskou.
Jak vidíte, láska má širokou škálu významů. Ale stejně, mně se nejvíce líbí ta láska mezi dvěma lidmi, ta mezi mou malou vnučkou a Pan-panem. Právě tahle láska kvete v každém věku. Moje kmotra se zamilovala v osmdesáti letech do pána v domově důchodců (oba měli rádi hudbu, byl totiž pianista) a spolu z domova utekli… A to je pravda, nevymýšlím si.
Neříkám, že se bez lásky nedá žít. To ne. Ale s ní je to určitě hezčí. Takové jasnější, usměvavější… A proto na závěr můj oblíbený citát od J. J. Rousseaua: "Je třeba být si trochu podobní, abychom si rozuměli, ale trochu rozdílní, abychom se milovali."
A co vy?
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
