reklama

BLOG Olgy Porrini: Chcete se dostat z jedné vesničky do druhé? Bez auta ani náhodou…

Dopravní spojení mezi jednotlivými vesničkami jsou často zmiňována jako jeden z problémů současného venkova. Ano, poptávka po autobusové nebo železniční dopravě neustále klesá, protože ji využívá zejména starší populace. A ta už buď nikam necestuje, nebo vypomůžou mladí. Ale co když vyrazíte na dovolenou a auto buď nemáte, nebo ho necháte doma?

Foto: Thinkstock

Chystáte se na dovolenou? Někam, kde byste chtěli mít klid, nabrat síly, protože se cítíte vyčerpaní? No, žádný problém. Těch krásných a klidných míst je spousta. Stačí si jen vybrat. Ale co když vás nečinnost přestane po určité době bavit a budete si chtít svůj pobyt zpestřit na rušnějším místě? Nic jednoduššího. Tedy pro ty, kteří mají před hotelem, penzionem nebo chalupou auto. Sednou a jedou. 

Olga Porrini

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Ale co vy, kteří tuto možnost nemáte? My "ostatní" se dělíme do tří skupin. Do první patří ti, kteří auto opravdu z různých důvodů nevlastní. Příčiny ponechávám stranou. Další skupinou jsou ti, kteří nemají řidičský průkaz. Buď ho nikdy nepotřebovali (partner/ka je vozil/la, kam bylo třeba) nebo měli strach ze zkoušek. Do třetí skupiny patří ti, kteří sice řidičák mají, ale nejezdí. Důvody jsou zase různé, ale většinou to bývá strach z ježdění. Měla jsem kolegyni, mezi řidiči se takovým říká "sváteční řidič", která měla odjet na víkend k mamince. Jezdila s manželem, jenž musel tehdy odcestovat služebně do zahraničí, a maminka vážně onemocněla. Jistě, mohla jet vlakem nebo autobusem, namítnete. Její matka bydlela ale v maličké vesničce, kde lišky dávají dobrou noc, a mé kolegyni se nechtělo několikrát přestupovat. Abych to zkrátila, rozhodla se, že pojede autem. Jenže ten stres, který prožívala, si nepřejte vidět. Den před odjezdem byla tak nervózní, že jsme před ní utíkali, protože odmítala mluvit o něčem jiném. Rozebírala svou cestu s každým, kdo jí padl do rány. Nakonec se rozhodla vyjet v pět hodin ráno, to jsou totiž silnice ještě prázdné. Ano. Zvládla to. Ale nejsem si jistá, jestli to stálo za to. Ještě týden po jízdě nebyla schopná se uklidnit. 

Abych to zkrátila. Lidé, kteří se bojí řídit, by tak činit neměli. Jsou totiž nebezpeční nejen sobě, ale i všem ostatním. A to nejen na silnici. Nyní si dovolím malou odbočku. Já sama jsem se odhodlala jít do autoškoly až ve zralém věku. Copak teorie. Tu se nabiflujete. Ale ty jízdy! No, spanilé určitě nebyly. Utrpení. Vůbec mi to nešlo a kruté poznámky (a později i křik) mého učitele tomu vážně nepřidaly. Nakonec jsem zkoušku udělala, ale trauma z jízdy nepřekonala. Nejezdím. 

Teď se vrátím zpátky do poklidné vesničky, třeba někde v Podkrkonoší a slovy básníka "vždy cos mne táhne, modré hory, k vám" se uvelebím na pařezu v lese a naslouchám tichu. A pokud samota a ticho omrzí, je dole ve vísce zastávka autobusu, takže výlet do nejbližšího městečka je na dosah. Opravdu? Když zjistíte, že doprava jezdí hned po obědě, zajásáte. Hurá! Připravit batůžek, svačinku, pití a případné členy výpravy a jede se. Budete se divit, ale nejede. Po delším čekání vás osloví pán, který vás celou dobu pozoruje: "Vy čekáte na autobus? Ale ten jezdí jen v pondělí a ve středu. A dneska je úterý." A máte to. No, nebojte se. Je jiné spojení, ale musíte k němu dojít pěšky. Asi třicet minut. Takže výlet se nakonec koná. 

A k čemu všemu takové povídání? Třeba k tomu, aby si člověk uvědomil, že žije ve 21. století a autem nejezdí už jen pár jedinců, kteří pomalu a jistě vymírají a za několik let už nebudou. A tak nebude mít nikdo důvod kroutit nevěřícně hlavou, když mu oznámíte, že pospícháte na autobus. Jo, jo, doba se mění. A sakra rychle. Včera jsem byla v knihovně. Lidé tam ubyli, technika přibyla. Nové výpůjčky položíte na čtečku a je hotovo. Knihy k vrácení rovněž. Praktické a jednoduché. Starý pán za mnou v řadě nadával na "ajťáky". Já ne. Jdu s dobou. Je to rychlejší a šetří se lidé. Jen sdělit automatu, jak se vám kniha líbila, nemůžete. Tedy zatím ne! I když, kdo ví, co přijde za pár let. Jsem připravena. A nejvíc se těším na samořídící auta. To pak i já vyrazím na silnici.

A jak to máte vy?

Zahrada Na Valech na Pražském hradě: Návštěvníci tu najdou pyramidu i etruské motivy | Video: TV Architect

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama