reklama

BLOG Olgy Porrini: Čas vánoční a pár vzpomínek na něj

Ať chceme, nebo nechceme, čas vánoční nás nutí ohlédnout se zpátky, o pár let dřív, a zavzpomínat, jaké byly Vánoce za našeho dětství, mládí, dospívání. Ty vzpomínky jsou provoněné vanilkou a cukrovím, které leželo vysoko na skříni, abychom tam nemohly, my děti, dosáhnout. Ano, je to čas rozjímání, čas nostalgie, vzpomínek a ztracených přání.

Foto: iStock
Olga Porrini

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Tak mi dovolte i mých pár vzpomínek. Při psaní občas zamáčknu slzu, občas se zasměji, ale tak to má asi být. Vzpomínka první. Rodiče už nemám. Táta umřel v roce 2005 a máma o dva roky později. Chybí mi. Jenže to vím teprve teď. Předtím mi doslova někdy lezli na nervy. Ale to také není nic nového. Jak nám ten který člověk chybí, zjistíme, až když už není. A tak aspoň na ně vzpomínáme. Někdy s rozsvícenou svíčkou, někdy se sklenkou vína, někdy jenom tak.

Táta byl kluk z vesnice. Nejlíp mu bylo ve flanelové košili a teplácích. Košile s tvrdým límečkem (které mu máma neustále kupovala) nesnášel a já ho pořád slyším hudrovat. Máma byla naopak parádnice. Dámská krejčová. Šila pro celé město, pro nás i pro sebe. A v mé paměti jsou po celém bytě rozešité šaty (prosinec, plesová sezona), které jsem z celé své duše nenáviděla. Jednak si člověk neměl kam sednout, jednak celý byt působil dojmem krejčovské dílny. A pak opět vidím tátu v té typické flanelové košili s tureckou kávou v ruce, jak se ke mně obrací se slovy: "Dáš si taky, Oldíku?"

Poté se ve vzpomínkách ponořím ještě hlouběji. Až do mého raného dětství. Byly mi tři roky, a protože jsem zlobila (co jsem provedla, si už nepamatuji, zvláštní, co?), byla jsem odeslána na dvorek. Tam jsem stála vedle kůlny až do večera. Odprosit jsem nechtěla (jo, tvrdá palice) a právě na to máma čekala. Když už se začalo stmívat, přišel táta. Neřekl nic, vzal mě za ruku a odvedl domů. Díky, táto! A já bych mu teď nejradši koupila k Vánocům jezevčíka. Bylo to jeho největší přání, ale máma mu to nikdy nedovolila. Tak aspoň teď (vím, že je pozdě) mu to dodatečně pod stromeček dám.

Potom zase vidím mámu. Jeli jsme tenkrát (táta, máma, sestra a já) z nějaké návštěvy od příbuzných. Auto jsme neměli a všechny autobusy nám odjely. A moje hezká máma ve světlém kostýmku a na jehlových podpatcích si vyzula ty lodičky a řekla: "No co, tak půjdeme pěšky." A šli jsme. Ona bosa, ale zpívajíc. Nakonec si stopla auto a domů jsme dojeli v dobré náladě. Díky, mámo! Tobě bych asi pod stromeček zabalila právě to "děkuji". Nějak jsem ti to zapomněla říct.

Další střih. Mé dceři bylo asi pět a čekala netrpělivě na Ježíška. Konečně nastal okamžik, kdy se odebírala do předsíně, kam ji můj táta vylákal pod záminkou, jestli už náhodou Ježíšek nejede. Já mezitím dávala s mámou dárky pod stromeček a nahlas s Ježíškem promlouvala: "Dáš si trošku piva?" ptala jsem se ho. Nechtěl. Jen jsem se pak ve školce dozvěděla, že dcera vyprávěla s očima navrch hlavy, jak jsme u nás Ježíškovi pivo nabízeli, ale jak nechtěl. No, přece musel řídit! No, a mé dceři bych zabalila velkou kupu štěstí. To aby ho měla v zásobě na celý život.

Ano, tyto všechny vzpomínky (a je jich spousta) mám ve svém srdci zamčené. Na zámek. A klíč schovaný. Otvírám je, jen když chci já.

A na závěr jednu vzpomínku úsměvnou, protože i ty k mému rozjímání patří. Měla jsem kdysi chlapce (už ve zralém věku!). Nebyl zdejší, vídávali jsme se proto jen občas. Nosila jsem tehdy nákupy v plných taškách, lamentujíc, jak je to těžké. Bydlím na kopci a devadesát kilo také zrovna nevážím. Když jsem si mu stěžovala, zasvítilo mu v očích. Mně také. Bylo totiž před Vánocemi. Pod stromečkem jsem pak hledala malou krabičku. Proč krabičku? Protože v ní měl být klíč k autu, se kterým bych si nákupy přivážela (to se zrodilo v mé hlavě). No, nebudu vás napínat. Kliček tam nebyl, ani auto ne. Bylo tam cosi hoooooodně velkého. Schválně, hádejte. Ano, správně. Taška na kolečkách. Fialová. Mám ji do dneška. A chlapce taky.

Tím své rozjímání končím. A doporučuji, udělejte to také tak. Právě teď je vhodná doba. Vánoce jsou časem, kdy si nejsilněji uvědomujeme, co nám schází a kdo není mezi námi. (John Irving)

A co vy? Už rozjímáte?

Melanie slaví 50 let. Tady jsou její největší maléry v úřadu první dámy USA | Video: Reuters, Associated Press
reklama
reklama
reklama