BLOG: Nejsme to, co si o nás myslí druzí. Aneb neberte si věci osobně
Velmi dlouho jsem bojovala s tím, co si o mně myslí druzí lidé. A když píši „bojovala“, nepřeháním. Snažila jsem se je totiž přimět, aby odvolali to, co si myslí, a řekli nahlas to, co si myslím já. Jenže jediné, co v těchto situacích můžeme změnit, nejsou slova někoho jiného, ale myšlenky a smýšlení (o) nás samotných.
Možná už znáte Čtyři dohody, kde se mluví o tom, nebrat si věci osobně. Ono se to lehce říká, ale zatraceně dělá. Vezměte si, že vám někdo řekne něco, co vás mrzí, možná urazí. Třeba jako "jsi sobecká, protože nemáš děti". Budete se pouštět s daným člověkem do diskuse, proč děti nemáte, nebo jenom přijmete jeho slova a necháte je proplout kolem tak, aby se vás nedotkla?
Stalo se mi něco podobného. Před rokem by mi podobná slova ublížila tak, že bych se s dotyčným začala dohadovat, hádat a vysvětlovat mu, proč v žádném případě sobecká nejsem, vyjmenovávat mu důvody, přít se s ním, sdělovat mu fakta, čekat na to, že v další větě od něj uslyším, že teda sobecká nejsem.
Lenka Wernerová
Zakladatelka módního a lifestylového blogu Ze Života Ženy (www.zezivotazeny.cz), který začala psát na mateřské. Své příspěvky též zveřejňuje na svém instagramovém účtu. Svými módními outfity, kosmetickými tipy a pozitivním přístupem k životu se snaží inspirovat maminky a všechny ženy, které v rodinném a pracovním shonu chtějí myslet také samy na sebe. Je milovnicí Coco Chanel a jejího nesmrtelného klasického stylu. Objevujte s ní nadčasové kombinace a kouzlo každého dne, který, jak říká, stojí za to prožít s úsměvem a stylem.
Druhé lidi nezměníme
Až před nedávnem jsem pochopila, že čím víc se chci dohadovat o svojí pravdě s ostatními, tím méně ji budu cítit ve mně samotné. Čím více se hádáme, tím méně věříme sami sobě. Jako bychom nechtěli přesvědčit ostatní, ale sebe. Jenže jediná pravda je v nás. Jedinou pravdu o sobě samotných víme my. Nepotřebujeme nikoho, aby nám to dokazoval, nebo dokonce aby nám věřil, když si věříme my sami. Možná je to fajn bonus, když vedle sebe máte člověka, který zná vaše hodnoty (já doufám, že se všichni snažíme obklopovat lidmi, kteří vyzdvihují naše kvality, nikoliv těmi, kteří odhalují naše zápory - a i to, s jakými lidmi se přátelíme, záleží pouze na nás, to bych však odbočovala od tématu…).
A tak jsem dotyčné/mu přiznala, že pokud si o mně myslí, že jsem sobecká, tak dle jeho názoru asi jsem a nic s tím neudělám (ani bych nechtěla). Nemusíme vycházet vstříc představám každému člověku, se kterým máme v životě tu čest. Nepřela jsem se s ním, jestli a kolik dětí mám. Nezáleželo mi na tom, co si o mně myslí. Nevadí mi, jak k mé osobě přistupují druzí, protože oni nejsou já. Až dnes jsem pochopila, že život není o tom, co si o mně myslí ostatní, ale o tom, co k sobě cítím a co si o sobě myslím já.
Bezpodmínečná láska
Smýšlení a projevy druhých lidí k nám nezměníme. Nebo možná ano, ale očekávat a spoléhat se na to nám může přinést trápení. Jediné, co můžeme opravdu změnit, je náš přístup k druhým a k sobě samotným. Mít se bezpodmínečně rád/a, ne mít se rád jen tehdy, splňujeme-li očekávání druhých. Jen si představte, že byste se chtěli změnit k obrazu všech lidí kolem vás nebo byste si absolutně všechny vyřčené názory na svou osobu brali osobně. Co by to bylo za život. Každý se však bezpodmínečné sebelásce sebepřijetí už musí naučit sám.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
