Fandi mámám: Blog pro mámy (nejen) samoživitelky

V roce 2016 rozjely dvě moderátorky a hlavně mámy Žaneta Slámová a Petra Květová Pšeničná dobročinný projekt FANDI MÁMÁM. Jejich cílem bylo pomoci maminkám samoživitelkám a jejich dětem v jejich aktuální tíživé situaci, a to zajištěním materiální pomoci. Chtěly také změnit vnímání postavení samoživitelek ve společnosti tak, aby se na
ně lidé nedívali skrz prsty, ale aby je společnost spíš oceňovala za to, že zvládají péči o své děti samy. Od té doby pomáhají každé tři měsíce dalším maminkám samoživitelkám, a to již nejen materiálně, ale i poradensky.
A protože se všechny mámy, ať jsou samoživitelky, nebo ne, při péči o děti potýkají se stejnými radostmi i starostmi a rády své pocity a zkušenosti sdílejí, čímž si mohou vzájemně pomáhat a motivovat se, rozhodly se Žaneta s Petrou založit blog Fandi mámám. Do něj budou o životě maminek (nejen) samoživitelek psát ony i ostatní mámy, které se na projektu Fandi mámám podílejí. Vítejte na blogu, kde si mámy vzájemně fandí a inspirují se!

Odkud to všechno vzešlo

Vždycky jsem si myslela, že patřím k těm lidem, co mají smůlu. Můj život se hroutil všude, kam jsem se podívala. Můj obraz sebe sama byl, že jsem matka samoživitelka, která se nikdy nevdala, nikdy nic nedokázala, vždy byla looser a nula. Všichni se měli lépe než já. Ještě větší chudák jsem byla, protože jsem trpěla panickou poruchou, která mi nedovolila cestovat jakýmkoli dopravním prostředkem, začala mě ovlivňovat i v práci a poté i doma. Bylo to tak špatné, že to začalo mít dopad i na mou dceru a lidi, které jsem znala. Bála jsem se seznamovat, aby nikdo nepoznal, jak křehká je moje bytost, která se kdykoli a bez varování mohla sesypat. Vlastně nebyla oblast mého života, kde bych paniku neměla.

Proč tohle zmiňuji? Abyste věděli, že jsem byla ve svém životě opravdu na dně. V jednu chvíli jsem už nevěřila na světlo na konci tunelu. A pak se to stalo. Chci říct, že ne zázrak, nebo že mě navštívil Bůh, andělé nebo cokoli, na co věříte. Takový zázrak se zase nestal. Stalo se něco mnohem reálnějšího. Akceptovala jsem to, že mě možná už lepší život, než který jsem si plánovala, nečeká. Akceptovala jsem, že do konce svého života budu jen obyčejná úřednice, která bude vydělávat pár tisíc, které mně a dceři budou stačit pouze na přežití. Akceptovala jsem, že už nikdy nazažiju nic jiného, nic lepšího, nic, z čeho bych měla radost. Ten moment byl zlomový, protože jsem konečně udělala něco, co přestalo vytvářet v mém životě odpor, který vždy vedl k dalšímu panickému záchvatu a k dalšímu pocitu, že od všeho musím utéct. V tu chvíli se uvolnila moje mysl a já pochopila, že pokud chci zažít něco jiného, než co zažívám dosud, je potřeba udělat změnu.    

Vždy jsem četla spoustu knih o osobním rozvoji a pozitivním myšlení. Moc se mi líbilo, jak lidé, kteří knihy napsali, popisovali svůj příběh, jako že za jeden den se změnil jejich celý život, protože dostali nápad. Vypadá to vždy tak snadně, když tohle někdo napíše. Člověk pak čeká, že se něco takového stane i jemu, že se prostě jednoho dne stane něco velkého, co způsobí tu změnu. A druhý den, že bude milionářka, nebo šťastně vdaná, bez problémů, a cokoli dalšího, co vás napadne, nebo co chcete. Ono to ale tak není. Nikdo vám v knihách totiž neřekne, že pokud se vám změní život, tak ten den nepoznáte hned, ale až s odstupem času, kdy se ohlédnete za svým životem a ten den, který se stal milníkem, označíte.

K tomu, abyste tohle ale mohli udělat, musíte ujít kus cesty, která je dost náročná a trnitá, pokud ji jdete sami. Dokážu označit den, který se stal milníkem na cestě za mým šťastným životem, který teď vedu. Byl to den, kdy jsem se rozhodla, že to chci změnit, a zároveň pochopila, že ta změna nenastane u druhých, ani v prostředí, ale musí vycházet ze mě. Uvědomila jsem si, že život, který žiju, jsem si nechala diktovat od jiných lidí, od společnosti, expartnerů, učitelů, kamarádů a kolegů v práci. Přebírala jsem jejich názory a přesvědčení, které ve sto procentech neodpovídaly ničemu z toho, co bych si chtěla myslet já. V ten den, kdy jsem prozřela, jsem se rozhodla, že to končí. Já začínám nový život a budu se ho držet, ať se děje, co se děje! Paradoxně to bylo na Nový rok.

Trvalo mi, než jsem objevila sama sebe, svou cestu, svůj smysl, a právě proto chci pomoct vám, prostřednictvím svých vhledů, které jsem objevila, zažila, překonala a na základě kterých jsem dokázala změnit svůj život. Změna není u konce, jako matka, člověk a kouč se stále vyvíjím, ale díky tomu víc rozumím nejen sobě, ale i tomu, co zažívají druzí.

Jsem expert na emoce a myšlenkové vzorce, které představují past, protože jsem je sama měla. Právě proto jsem se přidala k týmu Fandi mámám, a nabízím své služby kouče zcela zdarma každé mamince v programu, která chce změnit svůj život, která chce zažít to, co si zaslouží a co si přála, nejen pro sebe, ale i své děti. Moje příspěvky budou vycházet z mého života, přiblíží vám mě jako osobu, v co věřím, i na jakém základě funguju jako kouč. Všechno, co napíšu, bude nezkreslené, neupravené a takové, jak jsem to zažila, nebo jak věci dělám. Je možné, že se nemusíte se vším ztotožňovat, a to je v pořádku. Naopak budu moc ráda, když se třeba podělíte o svůj zážitek. Díky mým příspěvkům budete mít lepší možnost poznat, jak se svět začne měnit, když se začnete měnit sami. Podělím se o tipy a triky, které používám pro zmírnění stresu, strachu, nebo zlepšení úhlu pohledu na situaci, a které sami můžete vyzkoušet.

Text: Mirka Rösslerová

  Video Mohlo by Vás také zajímat:

"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal

"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal | Video: Michaela Lišková