reklama

BLOG Fandi mámám: Nikdy jsem nevěřila, že bych mohla žít v domácím násilí

Zažil to snad téměř každý z nás. Zažíváme psychické starosti, psychickou nepohodu, kterou neumíme zahnat, neumíme se jí postavit. Přemýšleli jste někdy? Jak naše tělo zcela automaticky zareaguje? Snaží se nás donutit k jakékoliv fyzické aktivitě, k aktivitě, která bývá až zbytečně namáhavá, ale bolí nás spíš tělo, takže duše „odpočívá“.

Ilustrační snímek
Ilustrační snímek | Foto: Shutterstock

Asi se zase "pochlubím" svými zkušenostmi. Nikdy jsem nevěřila, že bych mohla žít v domácím násilí, že bych se někdy nechala uhodit. Vždy jsem toto chování odsuzovala a samozřejmě já jsem měla to štěstí a dostala jsem se přímo do středobodu tohoto dění. Teď už na to ale koukám jinak. Z počátku manželství mě bolela každá facka a já plakala a prosila. Nejspíš normální. Nevěděla jsem, že to je jen začátek a jednou budu o tu facku i prosit. Po pár letech manželství se rány fyzické začaly měnit na urážky, ponižovaní, posměšky.

Fandi mámám: Blog pro mámy (nejen) samoživitelky

Fandi mámám: Blog pro mámy (nejen) samoživitelky

V roce 2016 rozjely dvě moderátorky a hlavně mámy Žaneta Slámová a Petra Květová Pšeničná dobročinný projekt FANDI MÁMÁM. Jejich cílem bylo pomoci maminkám samoživitelkám a jejich dětem v jejich aktuální tíživé situaci, a to zajištěním materiální pomoci. Chtěly také změnit vnímání postavení samoživitelek ve společnosti tak, aby se na
ně lidé nedívali skrz prsty, ale aby je společnost spíš oceňovala za to, že zvládají péči o své děti samy. Od té doby pomáhají každé tři měsíce dalším maminkám samoživitelkám, a to již nejen materiálně, ale i poradensky.
A protože se všechny mámy, ať jsou samoživitelky, nebo ne, při péči o děti potýkají se stejnými radostmi i starostmi a rády své pocity a zkušenosti sdílejí, čímž si mohou vzájemně pomáhat a motivovat se, rozhodly se Žaneta s Petrou založit blog Fandi mámám. Do něj budou o životě maminek (nejen) samoživitelek psát ony i ostatní mámy, které se na projektu Fandi mámám podílejí. Vítejte na blogu, kde si mámy vzájemně fandí a inspirují se!

Začala jsem věřit tomu, že bez mého milovaného manžela nedokážu dojít ani nakoupit. Ale on byl tak pozorný, že mě nenechával nikde samotnou, ani v obchodě, byla jsem neustále pod dohledem, neustále jsem byla ujišťována v tom, jak jsem neschopná, že bez něj bych skončila pod mostem, protože moje matka mě nenávidí, proto se mnou přerušila kontakt a nezajímá se ani o své vnučky (neměla jsem v tu dobu ani tušení, že vyhrožoval i jí a kontakt nám vlastně zakázal oběma). Ale jak dlouho se to dá zvládat, plakat už nešlo, nebylo co. Námitky nepomáhaly. Víte, co je nejhorší? V tu chvíli jsem si uvědomila, že je pro mě únosnější pár ran než dál snášet tohle. Doslova jsem prosila o to, aby mě zbil. Zjistila jsem totiž, že fyzická bolest se dá snášet mnohem lépe než ta psychická. Konec to mělo ale dobrý, z manželství jsem utekla. Utekla jsem z násilí, napětí a strachu, po dlouhých letech jsem se dostala do naprostého klidu a pohody. Jenomže bohužel můj inteligentní mozek si uložil nastavení, že k životu je potřeba bolest, protože na klid není zvyklý a neví, jak se chovat. No, opět se muselo začít něco dít, klid přece neexistuje, takže jsem si užila období nemocí mých, ale i dětí, když ne nemoci, tak problémy ve škole. Vždy se něco děje.

Ale teď? Vím, že i s tím se musí pracovat, nesmíme dovolit, aby nám kdokoliv ubližoval, ani my sami ne. Snažím se otevřít oči nejen sobě, ale i lidem v mém okolí.

Myslím, že i naše maminky v našem projektu www.fandimamam.cz mají za sebou podobné zkušenosti. Můžete se kouknout a některou maminku podpořit.

Fanděte s námi.

Autor: Lucie Martinková

Denně běží maraton a má jich už 94: Chci jich 500. Dělám to pro nemocné děti, říká | Video: Martin Veselovský

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama