Barva pleti nikoho na psychiatrii nezajímala. Rasismus tu je i za války, říká Diaby
Dvaadvacetiletá Baďa Diaby se dočkala úspěchu, když spadla na nejhlubší dno. Před dvěma lety měla strach, že si ublíží, a v psychiatrické léčebně pak sepsala materiál pro svou první básnickou sbírku Na hraně. Za tu byla letos nominována na Cenu Jiřího Ortena a umístila se také v žebříčku mladých talentů 30 pod 30.
Dnes se Baďa cítí lépe. Zanechala studia literatury v Hradci Králové, přestěhovala se do Prahy, věnuje se modelingu a psaní a živí se jako copywriterka. "Zjistila jsem, že nemusím psát jen na papír od slz," říká. V posledních týdnech se zapojila také do pomoci Ukrajině, mrzí ji však, že nebělošští uprchlíci se na hranicích někdy potýkají s problémy.
Pokud správně počítám, uplynuly zhruba dva roky od doby, kdy jste byla hospitalizovaná na psychiatrii a napsala sbírku básní Na hraně. Zápisky zachycovaly váš tehdejší duševní stav. Jak se cítíte nyní?
To je hodně dobrá otázka, protože sama vlastně nevím. S hraniční poruchou jsou výkyvy velmi časté, ale můj současný propad je větší než výška tehdejšího vrcholu. Jsem na tom tedy lépe, ale nejsem stabilní.
Některé charakteristiky hraniční poruchy osobnosti mi přijdou podobné jako u depresí, jiné zase korespondují s úzkostnou poruchou. Můžete přiblížit, v čem vlastně toto onemocnění spočívá?
Ano, je to od každého trochu. Je na hraně se všemi ostatními poruchami, něco z depresí, něco z úzkostí, něco ze sociální fobie nebo paranoidních stavů. Kombinace příznaků je u každého rozdílná. Mezi hlavní znaky ale patří extrémní výkyvy, vnitřní prázdnota, kdy člověk neví, kým je, neustálá potřeba ujištění, že jsou zde lidi, kteří mě mají rádi. Může se zdát, že člověk trpí i schizofrenií, protože v hodně hlubokých depresích může mít až psychotické stavy.
Dá se hraniční porucha osobnosti stabilizovat úplně?
Hraniční porucha vzniká v raném dětství, například z traumatu. Podle mě je ke stabilizaci nutné pravidelně docházet na terapii, aby se člověk dopátral jejího původu a naučil se s tím dobře pracovat. Ne vždy to jde snadno a i mně to trvá, ale po dvou letech terapie vidím pokrok. Nejsem si jistá, zda se to dá stabilizovat úplně, ani lékaři se na tom neshodnou. Někteří vám řeknou, že se to dá vyřešit během pár let nebo pár desítek let, jiní, že se s tím budete potýkat celý život. Někdy mám pocit, že to nejhorší už mám za sebou, a někdy je to zase tak těžké, že se mi zdá, že nikdy nebudu stoprocentně stabilní.
Léčí se hraniční porucha osobnosti pomocí medikace? Ptám se proto, že se snažíte bourat tabu ohledně duševního zdraví a toto je jedno z velkých stigmat.
U okolí pozoruju nejistotu, zda je medikace skutečně správná volba. Nesetkala jsem se s tím, že by se mi to někdo snažil vymluvit, ale spíše že byli okolo tématu zdrženliví. Nechtějí to rozebírat, myslí si, že medikace je bůhví jaká a dělá kdoví co. Ale čím víc o tom mluvím, tím víc jsou lidé otevření. Medikace je potřebná. Neříkám, že do konce života, ale ze začátku určitě, zvlášť když na terapii člověk otevírá ta největší traumata. Je to taková pojistka, že se nepropadne na úplné dno. Najít vhodnou medikaci je ale strašně těžké.
Asi právě proto, že se člověk nachází na hranici všech možných onemocnění.
Právě. Občas je to pokus omyl. Někdy vám dají léky, o nichž si myslí, že zaberou, a ony způsobí jiný problém, který zde doposud nebyl. Je možnost k tomu nasadit další léky, nebo předepsat jiné. Najednou otevřete krabičku s prášky a máte tam deset druhů. Je to náročné fyzicky i psychicky.
Podařilo se vám už rozklíčovat některé z vašich traumat?
Ještě ne natolik, abych si řekla, že mám to téma hezky zpracované. Ale když se mi něco děje v hlavě, vím zhruba proč a dokážu si vysvětlit, z jakého důvodu se to děje zrovna v danou chvíli. Nutně to neznamená, že dokážu tento stav zastavit a podchytit. Říkám si: Vím, jak to vzniká, ale teď nevím, co s tím.
Už si to dokážete racionalizovat.
Přesně tak, ale emočně to ještě nemám natolik zpracované, aby se to nedělo vůbec.
Rodiče vám během dospívání prý nevěřili, že máte psychické problémy. Jak to berou dnes?
Na začátku mi skutečně nevěřili, to mi bylo okolo šestnácti nebo sedmnácti. Říkali, že je to puberta, že mě to přejde. Až v posledním roce se mě nesnaží přesvědčit o opaku, když řeknu, že mi zrovna není nejlépe. Už to nedegradují. Jde o to, aby neznevažovali, co jim říkám. Myslím, že jejich nedůvěra byla pozůstatkem toho, jak se starší generace stavěly k psychickým problémům obecně. Myslím, že mi nechtěli uškodit, chtěli mě nakopnout, ale stal se pravý opak.
Psychické potíže vás trápily už od 13 let. Pomoc jste vyhledala až ve dvaceti. To je dlouhá doba. Přemýšlím, jak jste zvládala fungovat.
To nevím. Spoustu úseků si třeba ani nepamatuju. Bylo to období, kdy můj mozek jel v režimu přežití. Dělala jsem, co jsem musela, tak nějak jsem počítala s tím, že to doma nepřijmou. Když jsem se snažila v sedmnácti vykomunikovat, že bych potřebovala na terapii, tak se to potvrdilo. Chodila jsem na brigády, abych se na své problémy nesoustředila. Moc to nepomáhalo. Bylo to náročné, ale uvědomuji si to až zpětně. Člověk tak zvláštně otupí.
Co vás tou dobou trápilo nejvíc?
Měla jsem pocit, že jsem na to sama. Už tak jsem byla izolovaná kvůli svému vzhledu a původu. Nechtěla jsem působit ještě víc divně, než jsem si myslela, že na první pohled působím.
Dával vám někdo najevo, že jste jiná, nebo jste to tak vnímala vy sama?
Funguje to recipročně. Člověk si myslí, že nebude přijat okolím. Pak se objeví jeden člověk, u kterého to tak skutečně je, a jen se mu to potvrdí. Jeden člověk mě nepřijal, takže mě všichni nesnáší. Nedělo se to až tak často. Ale když ano, přikládala jsem tomu velkou váhu a přišlo mi, že se to děje pořád. Bála jsem se projevit samu sebe, vždy jsem se snažila lidi spíš rozesmát. Říkala jsem si, že když je rozesměju něčím vtipným, tak se zároveň neztrapním. Neprojevovala jsem svou osobnost.
V loňském rozhovoru pro DVTV jste řekla, že byste si přála, aby tímto nemusely procházet další děti. Co by mohlo dětem, které nejsou většinové etnicity nebo národnosti, pomoci?
Důležitá je komunikace s dítětem, na kterou, zdá se mi, učitelé zapomínají. Zeptat se, zda něco nepotřebuje, jestli je všechno v pohodě. Kolikrát se mi dělo, že to se mnou učitelé mysleli dobře, snažili se donutit spolužáky, aby se se mnou bavili, ale já jsem to nechtěla. Jenže se mě nikdo nezeptal. Vlastně nevím, co přesně udělat, aby se všechny děti cítily lépe, ale čím více o tom budeme mluvit, tím menší problém to bude.
Svou první sbírku básní jste vytvořila z materiálu, který vznikl v nemocnici. Nechybí vám nyní, když se cítíte psychicky lépe, ke psaní inspirace?
Trochu jsem s tím bojovala. Ve chvílích, kdy mi bylo o něco lépe, jsem si říkala, že mám konečně na psaní energii. Sedla jsem si k tomu a zjistila, že nemám co psát, že mi chybí bolest, kterou bych do toho dala. Zároveň mě to donutilo k tomu, abych si našla nové zdroje. Nacházím je nejen uvnitř sebe, ale i všude kolem. Zjistila jsem, že se dá tvořit i na základě dennodenních témat, nejen z bolesti. Trvalo mi si uvědomit, že nemusím psát jen na papír od slz, že dobré dílo nemusí být na hraně.
V jaké fázi je práce na vaší druhé knize? Prý bude mít tentokrát i dějovou linku…
Momentálně hledám grafičku. Kniha jako taková je víceméně dopsaná. Koncept je podobný první sbírce, polovina je složená z básní, ve druhé jsou podrobněji rozepsané texty a má příběhovou linii, která je propojuje dohromady. Pořád to jsou samostatné texty, ale koncept je dle mého více zřetelný.
Ve zmíněném videorozhovoru jste mluvila i o tom, že psychiatrická léčebna byla prvním místem, kde vás nevnímali jen skrze barvu pleti, ale jako Baďu. Opravdu jste ve svém okolí předtím neměla žádné blízké osoby, které by vás vnímaly primárně skrze vaši osobnost?
Vždycky jsem to vnímala tak, že moje barva je natolik signifikantní, že přebíjí vše ostatní. Bylo to první, čeho si lidé všímali, což není nutně špatně. Ale mně přišlo, že je to můj hlavní atribut, který se lidem vybaví, když si na mě vzpomenou. Ani to tak nemuselo být, ale můj pocit takový byl. Cítila jsem se tím omezená. Myslím, že proto mi nedělalo v nemocnici problém sdílet své zápisky nebo si o tom s lidmi promluvit. Brali mě jako člověka, byl to zvláštní zážitek.
V čem se tam tedy lidé chovali jinak, že jste měla pocit, že vás berou jako osobnost?
Bylo to i tím, že jedna z prvních otázek nebyla "odkud jsi?", ale "s čím tu jsi?". To mi vyhovovalo. Nevadilo mi říct, s čím tam jsem, protože to vychází ze mě. Přišla jsem si reálnější.
Vytvořila jste několik videí, kde deklarujete jistou frustraci z toho, že vás lidé neberou jako "správnou Češku". Můj vietnamský kamarád například kdysi tvrdil, že jeho nejoblíbenější jídlo je svíčková, i když to tak nebylo. Chtěl, aby ho lidé brali za Čecha. Měla jste nějaké podobné mechanismy?
Mám to obráceně, miluju pivo, hlavně plzeň, ale nikdo mi to nevěří. Kdysi jsem odmítala poslouchat afroamerický rap, vyřadila jsem jej ze všech playlistů. Nechtěla jsem být vnímaná stereotypně. Dělala jsem, že ten žánr vůbec neznám, že si raději poslechnu Kabáty.
Momentálně se angažujete v pomoci Ukrajině, účastníte se benefičních autorských čtení. Například list The Conversation informoval o tom, že nebělošští uprchlíci se setkávají s odlišným přístupem, to byl i případ dlouholetých usedlíků, třeba ukrajinského lékaře nigerijského původu. Jak jste se k tomu stavěla?
Je to hodně těžké. Když jsem si o tom poprvé četla, potvrdilo mi to, že se toto děje i v časech války. Je to neskutečně smutné. Zároveň je v Česku řada organizací, které se snaží pomoci na hranicích právě těmto lidem. Snažím se tyto spolky finančně podporovat. Člověku dojde, že kdyby se něco takového stalo tady, asi nemá šanci se na první pokus dostat ven. Nedokážu pochopit, že lidé mají v hlavě místo na segregaci, když jde o život. Strašně mě to mrzelo. Je jednodušší říct, že se to neděje, otočit se k tomu zády. Stejně jako někteří lidé popírají, že se vůbec válčí. Myslím, že někteří lidé nechtějí vnímat, že se dějí špatné věci, ale je třeba si to přiznat a něco s tím udělat. Doufám, že se z toho společně jako lidé poučíme.
V minulosti jste mluvila o tom, že na sebe někdy poutáte tolik pozornosti, že si přejete být neviditelná. Na druhou stranu jste se na nějakou dobu odstěhovala do Hradce Králové a tamnímu Deníku jste řekla, že vám menší město vyhovuje. Jak to jde dohromady?
Já jsem noční sova, a když jsem se šla v Hradci v noci projít, nikdo tam nebyl. Vyhovovalo mi ticho. Čím míň lidí mě spatří na ulici, tím líp. Dřív jsem žila v Brně. I když je to velké město, lidé mají čas se pozastavit nad tím, že vidí černošku. V Praze jsou v noci sice plné ulice, na druhou stranu se nade mnou lidé nepozastavují, v tom je to jednodušší, pohodlnější, anonymnější. Raději bych žila v menším městě, ale chci teď víc pracovat.
Umístila jste se v žebříčku časopisu Forbes 30 pod 30 a tam vás v popisku označili kromě modelky a spisovatelky také za aktivistku. Souhlasíte s tím? Nemáte přece ráda nálepky.
Nemám ráda nálepky, to je pravda. Nejsem aktivistka v tom smyslu, že bych šla do ulic za každých okolností. Nějakou formu aktivismu dělám, ale ne konvenční. Na druhou stranu mi přijde důležité to mít někde takto zaznamenané, aby lidé věděli, že i nálepka má nějaké spektrum. I škatulka spisovatelky a modelky je spojená s přesně vyhraněnou představou. Když ukážeme, že to má víc poloh, lidé budou mít větší drive do toho jít. Snižujeme tím vstupní práh. Nakonec mi to označení přišlo docela hezké.
Mohlo by vás zajímat: Diaby: Nesla jsem si domů nože a řešila, jak to skončit
